Smutný osud italských utečenců pohřbených na bohnickém hřbitově.
Bývalý hřbitov bohnické psychiatrické nemocnice, lidově nazývaný hřbitov bláznů, je už léta nepoužívaný a do teď to vypadalo, že úplně zapomenutý. V poslední době zde začalo být nebývale rušno, zajímají se o něj amaterští lovci paranormálních jevů, profesionální záhadologové a dokonce i italští historici.
KNIHA ZEMŘELÝCH 1916-1917 LIBRO DEI MORTI 1916-1917
Chybí tu náhrobky, které zloději odcizily, kapličku bez střechy už drží snad jen boží vůle. Nápadné jsou pouze hroudy hlíny porostlé břečťanem, které naznačují, kde leží hroby. O hřbitov se v souvislosti s první světovou válkou začalo v poslední době zajímat Vojenské historické muzeum v Roveteru v italském Trentinu.
Na hřbitově jsou totiž pochováni pacienti léčebny v italském Pergine Valsugana, která musela být v březnu 1916 narychlo evakuována. Více jak sto pacientů bylo hospitalizováno v Bohnicích. Vrátilo se ale jich po válce jen 46.
Podle historiků byla evakuace nemocnice v Pergine jen krátkou epizodou rozsáhlého příběhu. Po vypuknutí první světové války bylo ze severoitalské oblasti Trentino evakuováno více než 70 tisíc obyvatel. Jelikož toto území tehdy patřilo Rakousko-Uhersku a měly zde vést frontové linie, italští vystěhovalci byli po malých skupinkách rozmístěni v rámci mocnářství, převážně ale v českých a moravských vesnicích. V květnu 1915 byl vydán příkaz k evakuaci. Řekli jim, že se mají dostavit na nádraží a mají si s sebou vzít s sebou jen 15 kilo zavazadel. Byli to většinou ženy, děti a starci. Měli být pryč čtyři týdny, ale nakonec z toho byly čtyři roky.
Na bohnickém hřbitově tu tedy sní svůj věčný sen i 48 italských uprchlíků,-pacientů (celkový počet italských pacientů 281) kteří byli většinou chorobomyslní.
Itálie na ně nezapomněla a v roce 1932 jim zde byla instalovaná pamětní deska, kterou osobně hradil Benito Mussolini a slavnostně ji odkrýval velvyslanec Quido Rocco. Pamětní desky, které byly dvojjazyčné posvětil arcibiskup Kašpar a z ústavu se 16. září táhl dlouhý průvod chovanců a místních usedlíků, byla to sláva přesahující hranice Československa a o tomto vzpomínkovém ceremoniálu informovaly nejen naše, ale i také italské deníky. Dnes pamětní deska neexistuje a její místo by jste těžko hledaly. Jen na kapličce je vidět malý železný box ve spodní části ve kterém byla umístěna zemina z rodné Pergie.
Letos v červnu jsem předal italské straně všechna jména italských nebožtíků, které jsem díky knize zemřelých a částečné badatelské činnosti na hřbitově zkompletoval. Snad i tímto se uzavřela jedna smutná kapitola Velké války, která z daleké Pergie zavála k nám z dalekého Itálie tyto smutné lidské osudy.
Il triste destino dei profughi italiani sepolti nel cimitero di Bohnice.
LIBRO DEI MORTI 1916-1917
L’ex cimitero dell’Ospedale Psichiatrico di Bohnice, popolarmente chiamato Cimitero dei Matti, è rimasto inutilizzato per anni e fino ad ora sembrava completamente dimenticato. Recentemente, è diventato insolitamente occupato qui, interessato a cacciatori dilettanti di fenomeni paranormali, scienziati mistici professionisti e persino storici italiani. Non ci sono lapidi che i ladri hanno rubato, la cappella senza tetto forse è tenuta solo dalla volontà di Dio. Colpiscono solo i ciuffi di argilla ricoperti di edera che indicano dove giacciono le tombe. In connessione con la prima guerra mondiale, il Museo di Storia Militare di Rovereter, Trentino, Italia, si è recentemente interessato al cimitero. Nel cimitero sono sepolti i pazienti dell’ospedale di Pergine Valsugana, che dovette essere evacuato frettolosamente nel marzo 1916.
Più di cento pazienti sono stati ricoverati in ospedale a Bohnice. Ma solo 46 di loro tornarono dopo la guerra. Secondo gli storici, l’evacuazione dell’ospedale di Pergina è stato solo un breve episodio di una grande storia. Dopo lo scoppio della prima guerra mondiale, più di 70.000 persone furono evacuate dal Trentino settentrionale. Poiché questo territorio apparteneva allora all’Austria-Ungheria e vi avrebbero condotto le linee del fronte, gli emigrati italiani furono schierati in piccoli gruppi all’interno della monarchia, ma principalmente nei villaggi cechi e moravi.Nel maggio 1915 fu emesso un ordine di evacuazione. Gli è stato detto di arrivare alla stazione e di portare con sé solo 15 chili di bagaglio. Erano per lo più donne, bambini e anziani. Dovevano essere via per quattro settimane, ma alla fine sono passati quattro anni.
Nel cimitero di Bohnice, anche 48 profughi italiani, per lo più malati di mente, sognano il loro sogno eterno. L’Italia non li dimenticò e nel 1932 vi fu collocata una targa commemorativa, pagata personalmente da Benito Mussolini e svelata cerimoniosamente dall’ambasciatore Quido Rocco. Le targhe commemorative, bilingue, sono state consacrate dall’arcivescovo Kašpar e il 16 settembre un lungo corteo di detenuti e locali si è trasferito dall’istituto. Oggi non c’è una targa commemorativa e sarebbe difficile trovarne il posto. Solo sulla cappella si può vedere in basso una piccola cassetta di ferro in cui era adagiato il terriccio dell’autoctono Pergie.
Nel giugno di quest’anno ho consegnato alla parte italiana tutti i nomi dei morti italiani, che ho completato nel cimitero grazie al libro dei morti e alle attività di ricerca parziale. Forse questa è la fine di un triste capitolo della Grande Guerra, che dalla lontana Pergy ci portò dalla lontana Italia questi tristi destini umani.
Zdroj: archiv Bohnické nemocnice