HISTORIE

Skutečná tajemství bohnického hřbitova (něco k oprávněnému mudrování)

Roku 1909 a sice 12.září byl vysvěcen nový ústavní hřbitov veledůstojným pánem p. Josefem Mejsnarem knížarc.vikářem a farářem z Klecan za assistence v.p. faráře Josefa Sobotky, p.ředitele i správce ústavu, jakož i úředníci a nemocní účast brali na této slavnosti. Prvý pohřbený byl ošetřovanec František 11.letý chlapec. 

Bohnický ústavní hřbitov (někdy označovaný jako „hřbitov bláznů“ je bývalý hřbitov nacházející se v severní části Prahy, 700 metrů západně od Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Hřbitov má rozlohu cca 2,5 ha a vstupuje se na něj dvěma branami (hlavní z východu a vedlejší, trvale uzamčená, ze západu). Celkem je zde přibližně 4200 hrobů.

Hřbitov byl dokončen a vysvěcen 12. září 1909 jako součást Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Ročně se zde pohřbívalo asi 80 pacientů v léčebně zemřelých. Roku 1951 se zde přestalo pohřbívat a zároveň byl zrušen kostel a ústavní duchovní správa. Hřbitov byl 1. ledna 1963 předán Pohřební službě hl. m. Prahy. Ta jej nevyužívala a nechala jej zpustnout. Dominantou hřbitova je kaple s márnicí a také mohyla vystavěná na památku vojákům a obětem první světové války, kteří v průběhu hospitalizace v ústavu zemřeli.

---

Množství nepravdivých zvěstí jistě můžeme přejít mávnutím ruky, s odkazem na věčně bujnou lidskou fantazii. Bohnický ústavní hřbitov ale nabízí taktéž záhady, které stoprocentně mají, anebo by pravděpodobně mohly mít, oporu v realitě. Ty už se tak lehce odbýt nedají a proto se u nich, na rozdíl od předchozích báchorek, zastavíme podrobněji.

Tajemný náhrobek tajemné ženy

Většina hrobů na bohnickém ústavním hřbitově po letech chátrání postrádá jakékoliv náhrobky. Pak se zde nachází nemálo náhrobků, které jsou zašlé, zarostlé a nečitelné. S trochou štěstí můžeme narazit i na ty, kde jména a data přečteme. Už sto sedm let tady však stojí jeden jediný, který vypadá jako pravidelně udržovaný a všechny údaje na něm čteme naprosto bez problémů. Hřbitovní kámen označuje místo posledního odpočinku mladé ženy, jejíž jméno by se podle tradice nemělo vyslovovat. K tradicím chovám úctu, ale napsat není totéž, co vyslovit. Takže – jde o hrob Marie Tumy Reiter, která zemřela v dubnu 1912, ve věku pouhých devětadvaceti let. Její neporušený náhrobek provokuje k otázkám. Kdo vůbec byla Maria Tuma Reiter?

Příliš o ní nevíme. Narodila se v rakouském Štýrsku, odkud přišla do Prahy. Když jí bylo třiadvacet, provdala se za českého kovodělníka Antonína Tůmu. Spolu měli dvě děti a nejspíš žili docela šťastný život. Maria až do konce života pracovala jako chůva a služebná v movitější rodině. Přestože i v seriozních dokumentech a článcích se často uvádí, že zemřela na „úbytek mozku“, není tomu tak. Kniha zemřelých jasně hovoří o plicním zánětu, s podotekem „zemřela náhle“. Onen úbytek mozku, latinsky atrophia cerebri, je v knize zemřelých jako příčina smrti uveden u mnoha pacientů, ne však v případě Marie Tumy Reiter. A přestože místem jejího úmrtí je „Královský český ústav pro choromyslné v Bohnicích“, veškeré poznatky nasvědčují, že nebyla jeho pacientkou. Nejspíše jen bydlela v „bohnické kolonii“. Neumím si představit rodinu – navíc zámožnější – která by do své domácnosti a k dětem pustila ženu s příznaky duševní choroby.

Podivuhodná Maria Tuma Reiter však přesto skrývá jeden velký otazník, spojený s její osobou. Kdo a proč po tak dlouhá léta udržoval její hrob a jak je možné, že přečkal bez úhony ta desetiletí zmaru? V posledních letech náhrobek udržuje zmíněný spolek Tajemná místa, pomáhají také neorganizovaní návštěvníci hřbitova, kteří, mimo jiné, nosí ke hrobu Marie svíčky a další upomínkové předměty. Palec nahoru musím v tomto směru chtě nechtě ukázat i spiritistům, jakkoliv jejich údajnou komunikaci s mrtvou Marií vnímám – mírně řečeno – velmi kriticky. Jestliže s ní „mluví“ zajímalo by mě, zda umí německy, protože němčina byla pro mladou ženu rodnou a hlavní řečí. No, zarýt jsem si musel, ale nic ve zlém.

Každý má nějakého koníčka.

Tato péče, pokrývající relativně krátké období, ale nemůže být odpovědí na celou otázku. Jistě, předpokládejme, že Maria Tuma Reiter měla milujícího manžela. Antonína Tůmu jsem hledal v seznamu padlých první světové války ve Vojenském ústředním archivu. Není tam a můžeme tedy předpokládat, že Velkou válku přežil. Dlouhá léta tedy mohl o hrob pečovat on, stejně jako jeho děti. Konec konců, nápis „Unsere geliebte Mutter“ (naše milovaná matka) na Mariině kameni by mohl napovídat o silném vztahu mezi ní a dětmi.

Dobrá. Jenže stále nám zbývá objasnit několik dekád, kdy už nežil ani Antonín Tůma, ani jeho ratolesti.

Jde přitom právě o kritické období. Jen si to zkuste představit – hřbitov oficiálně neexistuje, zarůstá břečťanem, náletovými dřevinami a bůhví čím ještě. Je už neznámý, skoro zapomenutý. Za zdmi se vrší pytle odpadků, příležitostně zde rabují zloději kovů, objevují se satanisté se svými rituály, možná i vandalové. A přesně v takových podmínkách sem kdosi pravidelně chodí udržovat jeden hrob. Víme, že manžel, ani děti už to být nemohou. Ten někdo má přesto skutečně silnou motivaci a dost možná neběží o jednoho člověka, nýbrž o více lidí Kdo? Proč? Příbuzní ještě z Rakouska? Asi sotva. Někdo z rodin, v nichž Maria pracovala? Možná.

Karel Chotěžovský? Gavrilo Princip?

Druhá záhada bohnického hřbitova vypadá na první pohled bizarně až nemožně. Jeden z hrobů bez náhrobku má ukrývat srbského atentátníka Gavrila Principa. Mladého studenta, který v létě 1914 výstřely z pistole Browning M1910 ráže 7,65 milimetru zabil rakouskouherského následníka trůnu i s manželkou (tu však usmrtit nechtěl). Srbského idealistického patriota, jehož výstřely posloužily jako záminka k nepovedenému rakouskému protisrbskému tažení, které vedlo k první světové válce.

Vzhledem k nízkému věku nemohl být Princip odsouzen k smrti, soud mu však udělil nejvyšší možný trest dvaceti let vězení. Pro jeho výkon byl zařazen do pevnostního vězení v českém Terezíně. Neduživý Princip byl držen v hrozných podmínkách, až 28. 4. 1918 zemřel na tuberkulózu.

Podle původní verze byl po válce exhumován z anonymního hromadného hrobu v Terezíně a převezen do Sarajeva v tehdejším Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (dnes v Bosně a Hercegovině). Jenže…

Samotná Principova terezínská exhumace stála na poněkud zmatečném základě. Jeho tělo označil toliko jeden z vězňů, jenž údajně věděl, kam rakouští věznitelé svou oběť pohřbili. Nic více. Ovšem tehdy nebyl důvod k podezřívavosti.

Teprve s odstupem let se objevují první svědectví a neurčité záznamy o podivném pohřbu, který se měl na ústavním hřbitově v Bohnicích odehrát pouhé dva dny po Principově smrti v Terezíně. Ty hovoří o noční návštěvě vojenské eskorty z terezínské pevnosti, za jejíž asistence bylo spuštěno do neoznačeného hrobu neznámé tělo.

V září 1942 gestapo rozbilo skupinu pracovníků bohnické léčebny, která se podílela na odbojové činnosti. Ústavní hrobník Slavata pak na výslechu, kromě jiného, potvrdil neobvyklý pohřeb z prvního května 1918 a uvedl, že neznámý byl do Knihy zemřelých zapsán jako Karel Chotěžovský. Osobu tohoto jména jsem v Knize zemřelých skutečně našel, přičemž odpovídá rovněž časová datace. Chotěžovský byl údajně demobilizovaným desátníkem (kaprálem) osmadvacátého pěšího pluku, který se po odchodu do civilu živil jako natěrač. Podle záznamu zemřel v bohnické léčebně na onen pověstný „úbytek mozku“.

Marek Skřipský